Jógová koncepce činnosti těla a mysli vychází z toho, že v obou se nachází homeostatický mechanismus, který se zasluhuje o vyváženou integrální činnost („samádhi“) i při působení normálních vnějších a vnitřních stimulů („kléša“), to znamená, že každý člověk má danou adaptační schopnost. Současně však, navzdory tendenci těla a mysli dosáhnout funkční rovnováhy, každé podráždění a stimul, ať už zvenku, nebo zevnitř (může být mechanický, chemický, elektrický, biologický nebo psychologický), způsobuje určitou míru psychofyziologické nerovnováhy („viškepa“). Jak dlouho bude přetrvávat tato „višklepa“ záleží na relativní síle stimulů na jedné straně a na homeostatické schopnosti těla a mysli na straně druhé. Je cílem jógy (ve smyslu „prostředků“ – „jukti“) vypracovat cesty a způsoby, jak pomoci tělu a mysli udržet jejich rovnovážný stav, nebo ho rychle znovu získat, pokud se působením rušivých faktorů ztratil.
„Vjádhi“ – nemoc – je považována za jednu z těchto psychofyziologických poruch, nebo „viškep“. Slovo „jóga“ ve smyslu „cíl“ znamená „integraci“, anebo „samádhi“, „vjádhi“ je protikladem k tomu, t.j. dezintegrace, způsobuje pocit nepohody („dukkha“) a proto je to proces vytváření choroby. Je to tedy „viškepa“.
Existuje velká skupina chorob, ne přesně definovaných, která je zahrnována pod „psychosomatické“ poruchy, protože bylo zjištěno, že je v nich přítomen prvek nejen tělesné dysfunkce, ale i psychologický prvek, přičemž se oba dva navzájem podmiňují. Moderní medicína přišla tedy k poznatku, že mysl hraje významnou úlohu přimejmenším u některých nemocí.
Jóga jde ještě o krok dál. Podle ní mysl hraje velmi významnou úlohu nejen u psychosomatických nemocí, ale i u všech ostatních, včetně akutních. Pokud je narušena mysl, může nechat tělo napospas vnějším mikroorganismům a škodlivým faktorům, protože sníží celkovou odolnost a způsobí nesoulad mezi jednotlivými orgány, čímž sníží výkonnost těla (i sebe). Každá psychofyziologická porucha (vikšepa), každá emoce, hlavně negativní a destruktivní, kromě toho, že způsobuje úzkost a depresi („dukkha“ a „daurmanasja“), narušuje tonus a rytmus svalů a cév („angamedžajatva“)jsou podle jógy spouštěčem řetězové reakce, i poruchy dýchacího rytmu jsou způsobeny touto „angamedžajatvou“.
Tento proces má své fyziologické důsledky: Každý náhlý vzestup svalového tonu je spojen s většími požadavky na oběh, dýchání, metabolismus cukru a jiných látek, aby byly svaly lépe vyživovány a mohly si udržet požadovaný tonus. Jestliže zároveň s tím dojde k celkovému smrštění cév při emoci (vazokonstrikci), zatíží to srdce a plíce o mnoho více, než kdyby musely pracovat při uvolněných cévách. Aby se s těmito požadavky vyrovnal, bude autonomní nerovový systém i endokrinní systém pracovat v jiném režimu a bude vyšší andrenosympatetická aktivita. Pokud proces nadále pokračuje, bude i štítná žlázy stimulována k další činnosti.
Řetěz poruch zde nekončí. Tento proces nepostihuje jen kosterní svalstvo, ale tělo jako celek, jsou jím postihnuty i kontraktilní tkáně, tvořící různé vnitřní orgány – střeva, srdce, plíce, průdušky, cévy atd., a to způsobuje chyby v chování vnitřních orgánů a mění celý „posturální substrát“ člověka. Pokud proces trvá delší čas, t.j. je chronický, může způsobovat stagnaci, pokud tonus klesá a tkáně se stávají ochablými, anebo kořistí cizorodých organismů, tedy různých infekcí, anebo vznikají různé chronické, funkční a metabolické poruchy.
„Angamedžajatva“ je v józe správně chápána jako předchůdce „vjádhi“, tedy nemoci. Při hledání skutečných kořenů nemoci se jóga soustřeďuje ne prevenci a úpravu tohoto základního a primárního faktoru. V moderní medicíně se začíná uplatňovat vzorec: psychologická porucha – funkční poškození – buňkové onemocnění – strukturální změny.